Archiv rubriky: parašutismus

První velká mise je za dveřmi. Parašutisty Dukly Prostějov čeká jeden z vrcholů sezony – 45. armádní mistrovství světa (CISM), které se od 20. června uskuteční v rakouském Güssingu. Tradičně se bude soutěžit ve třech disciplínách – přesnosti přistání (PP), individuální akrobacii za volného pádu (IA) a skupinové akrobacii (FS).

Česká republika se šampionátu zúčastní potřiadvacáté. Pyšnit se může parádní bilancí. Od roku 1992 získala 15 zlatých, 24 stříbrných a 15 bronzových medailí.

I letos odjíždí výprava s ambicemi na přední příčky, přestože se jedná o velice brzký termín. Mistrovství světa se zpravidla konalo na podzim. Vloni v katarském Dauhá až v listopadu. ,,Příprava se tak velmi zkrátila. Přesto věřím, že jsme udělali maximum, abychom minimálně navázali na úroveň z loňského roku,“ přeje si nyní už trenér Libor Jiroušek. Právě on získal v Dauhá ještě jako závodník stříbro v individuální akrobacii a s týmem slavil bronz ve skupinové.

Konkurence bude znovu obrovská. Přihlášeno je 32 zemí. Dukláci doufali, že formu v přesnosti přistání otestují o uplynulém víkendu při Světovém poháru v chorvatské Rijece.  Ale bohužel. Kvůli špatným povětrnostním podmínkám se nedokončilo ani první kolo…

A jedna zajímavost. V Rakousku by se přesnost přistání a skupinová akrobacie měly skákat z vrtulníku UH-60 Black Hawk, který se proslavil ve filmu Černý jestřáb sestřelen.

Nominace českého týmu: npor. Oldřich Šorf, prap. Petr Směšný,  prap. Miloslav Kříž, nrtm. Petr Chládek, nrtm. Bonifác Hájek, prap. Jakub Pavlíček. Trenér: kpt. Libor Jiroušek.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: ASC Dukla

Parašutisté ASC Dukla Prostějov absolvovali první soustředění ve španělském přímořském městečku Empuriabrava. Ladili zde formu ve skupinové akrobacii (formation skydiving-FS4).

Empurie jim nabídla možnost velkého objemu seskoků v krátkém časovém období. S novým členem Bonifácem Hájkem (nahradil v sestavě dnes již vedoucího trenéra Libora Jirouška) směřuje veškeré úsilí k prvnímu vrcholu letošní sezony – červnovému mistrovství světa CISM v Rakousku.

Podmínky v největším evropském parašutistickém centru dovolují díky počasí a zázemí udělat až 12 seskoků z výšky 3200 metrů denně. Někdy situaci malinko komplikuje silný a studený vítr, který je pro tamní lokalitu typický. Po přechodu studené fronty teplota ve třech kilometrech klesne až k -20 stupňům! To jen pro zajímavost.

Další soustředění absolvují borci z Dukly na stejném místě od 25. dubna do 4. května.

TEXT: ASC Dukla/pk, jir

FOTO: ASC Dukla

 

Chlap na svém místě. Nadhled, odbornost, ohromná pracovitost, skromnost a férovost udělaly z Jiřího Šafandy jednoho z nejúspěšnějších vedoucích trenérů v historii armádního klubu Dukla. Pod jeho vedením prostějovští parašutisté vozili ze světových akcí jednu medaili za druhou.

Není divu, že zpráva o odchodu mnohé zaskočila a překvapila. ,,Rozhodl jsem se z vlastní vůle. V nejlepším se má přeci přestat, ne?,“ usmívá se devětapadesátiletý sympaťák. ,,Cítil jsem, že oddíl potřebuje nový impuls. Byly to krásné časy. Na dosažené výsledky jsem moc pyšný,“ pronáší s náležitou hrdostí.

Armádní oddíl parašutismu jste vedl od roku 2006. Úspěchů bylo zaznamenáno nepočítaně. Který vám osobně nikdy nevymizí z paměti?

Civilní mistrovství světa je sice hodnoceno vždy jako výraznější úspěch, u mě však vždy převažovalo to armádní, protože mělo o jednu disciplínu více, tedy tři. Navíc světové špičky v obou závodech byly totožné. Za nejcennější jsem vždy považoval medaile z největších armádních sportovních podniků světa, hlavně z armádních světových her (ASH). Ať už z Indie v roce 2007, Brazílie 2011, Jižní Koreje 2015, nebo Číny 2019. Pokud bych měl vyzdvihnout ten největší, pak za něj považuji zlatou medaili v absolutním hodnocení družstev na ASH v jihokorejském Pohangu v roce 2015. Povedlo se nám to poprvé v historii našeho oddílu.

Co nějaké historky či adrenalinový zážitek?

Adrenalinu bylo vždy až moc. Rušené mezinárodní lety v noci před odletem, měnění letenek a cest, chybějící padáky v Indonésii (nemáš padák – neskáčeš a jseš diskvalifikovaný), požadavek na zaplacení nadváhy v Jakartě 5500 amerických dolarů na nuceně změněný let z důvodů stávky přepravce nebo když jsem sám převážel přes 200 kilogramů výbavy do Indie. Kluci letěli linkou z Prahy, já s německým Bundeswehrem z Kolína nad Rýnem. Je na co vzpomínat.

A přímo ze sportovního prostředí?

Za největší zážitek považuji seskok nadrotmistra Miloše Kříže na armádním MS v Německu v roce 2017. Rozeskakoval se již druhým pokusem o zlatou medaili ve velmi nepříznivých povětrnostních podmínkách (nadlimitní vítr) s mnohonásobným mistrem světa Rusem Maximovem, který měl asi o 10 000 seskoků více. Vysazovali se sami. Miloš bohužel velmi špatně, u doskočiště to mezi čekajícími sportovci jen zahučelo. Němci nás plácali po ramenou a hecovali, ať si jdeme nastartovat auto a jedeme pro něj někam hodně daleko. Miloš se šplhal po popruzích padáku a bojoval jako lev. K úžasu všech dopadl na doskočiště jednu vteřinu v limitu pro odečet času pro opakovaný seskok pro opětovný nadlimitní vítr. Ve třetím opakovaném seskoku vzal Rus opět v nadlimitním větru jeden centimetr a věřil, že to Miloš nedá. On ale zapsal nulu a zaslouženě se stal armádním mistrem světa v přesnosti přistání.

Bylo těžké šéfovat skupině s řadou osobností a mistrů svého řemesla? Jak fungovala spolupráce s těmi nejlepšími?

Není to občas jednoduché. Každý chce především uspět individuálně, má jinou povahu, jiné sebevědomí. Navíc na vás tlačí vlastními požadavky. Z těchto lidí pak musíte sestavit závodní tým. Nominaci jsem vždy pečlivě zvažoval a konzultoval s trenérem i top závodníky v zájmu nejoptimálnější sestavy pro světové podniky. Stejně tomu bylo i u plánování sportovního roku. Ne vždy jsme se shodli. Občas ustoupili oni, občas já. Vždy šlo o vyvážený kompromis.

Měl jste svého oblíbence?

Oblíbence má každý. Někdo je vám více, někdo méně sympatický, protože každý je jedinečný. Pro mě byla vždy rozhodující sportovní výkonnost.

Jak se parašutismus změnil za posledních 15 let?

Na zázemí, podmínky, finance si nemohu za celou dobu mého působení v Dukle stěžovat. Vždy jsme od vedení dostali vše, co jsme potřebovali. V Prostějově panují velmi dobré vztahy se všemi útvary v posádce a specialisty záchranné a výsadkové služby napříč AČR.  Rovněž postupná obměna oddílu probíhá plynule a plánovaně.

Zásadně, bohužel ale k horšímu, se mění podmínky nákupu potřebného materiálu a služeb. Co šlo jednoduše před 15 lety, dnes dusí „falešná korektnost“ výběrových řízení. Stát i sama armáda si vytváří čím dál složitější podmínky něco rychle a efektivně koupit. Panuje utkvělá představa, že každý chce snad něco ze zakázek vyzískat a předat je spřáteleným firmám. „Transparentně“ pak nakupujeme výběrovým řízením přes překupníky mnohdy dráže než přímo s výrobcem. Vše neskutečně trvá. Díky za to, že máme kolem sebe schopné lidi, kteří se snaží dělat maximum, abychom včas dostali, co potřebujme. Mám na mysli hlavně tajemníka oddílu Lubomíra Havláka nebo pracovníky logistiky a akvizic ASC Dukla.

Armádní oddíl patří mezi světovou špičku. Jak velké úsilí za obrovskými úspěchy stojí?

Není to tak složité. Musíte najít lidi, kteří chtějí něčeho v tomto sportu dosáhnout, něco mu obětovat. Pak jim vytvoříte odpovídající podmínky, zformujete do vyváženého kolektivu, nedusíte je přehnanou tréninkovou drezurou, a dáte jim jasné cíle. Celkem jednoduchý a hlavně fungující recept.

Čtenáře jistě bude zajímat váš životopis a vztah k této náročné sportovní disciplíně…

Naprostou část života jsem strávil v prostějovské posádce jako voják z povolání. Začínal jsem v roce 2005 po absolvování VVŠ PV průzkumného směru jako poručík – velitel čety u 22. výsadkového pluku speciálního určení, prošel různými velitelskými funkcemi a končil v roce 2003 jako podplukovník – zástupce velitele 6. skupiny speciálních sil (dnes 601.). Byl jsem rovněž účastníkem mise SFOR na území bývalé Jugoslávie v letech 1999-2000 jako náčelník štábu praporu. Po ukončení služebního poměru jsem dostal od 1. ledna 2004 nabídku dělat tajemníka ASO Dukla parašutismu. Sportovním parašutismem jsem se nikdy předtím nezabýval, ale členy Dukly jsem z posádky znal. Od druhé poloviny roku 2006 jsem byl po odchodu vedoucího trenéra do zahraničí pověřen výkonem této funkce a vykonával ji do konce roku 2021. Nyní do konce března pomáhám novému veliteli Liboru Jirouškovi v „aklimatizaci“ v nové funkci po úspěšné kariéře sportovce.

Odcházíte coby jeden z nejúspěšnějších armádních trenérů. Jste pyšný na výsledky, kterých tým pod vaším vedením dosáhl?

Ano, jsem. Bylo to dobrých 17 let. Z nostalgie jsem nedávno spočítal medaile dosažené za dobu mého působení jen z těch nejvrcholnějších sportovních podniků Evropy (ME) a světa (MS a armádní MS). Je jich 92. K tomu je nutno připočítat několik desítek cenných kovů ze závodů Evropského a Světového poháru. Kluci se holt činili a věřím, že dál budou. Vždy jim budu držet palce a sledovat jejich výsledky. Novému vedoucímu trenérovi přeju jen to nejlepší.

Prý jste se rozhodl skončit z vlastní vůle?

Je to tak. Dospěl jsem k názoru, že v nejlepším je třeba přestat. Oddíl potřeboval nový impuls do další práce. V současné evropské situaci to však nebude jednoduché.

Co máte v plánu do budoucna?

Zatím si dám odpočinek, pak se uvidí. Třeba zůstanu „rentiérem“. Ze všeho nejdříve ale musím popracovat na zanedbávaném domě a zahradě.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA a archív ASC Dukla

Nadporučík Libor Jiroušek jako závodník skončil, armádnímu klubu Dukla Prostějov šéfuje už z pozice trenéra a manažera.

Přijal novou výzvu. Libor Jiroušek, česká parašutistická legenda, se už z nebes nebude snášet jako elitní závodník armádního klubu Dukla Prostějov. Bohaté zkušenosti začne úročit z postu vedoucího trenéra. ,,Beru to spíše jako pozici manažera, který musí zajistit co nejlepší podmínky pro kvalitní trénink,“ má jasno třiačtyřicetiletý mnohonásobný mistr světa a Evropy.

Bylo těžké dát závodům definitivní sbohem?

Je pravda, že mi bylo líto zahodit všechny ty roky úsilí to někam dotáhnout a pak, když už je člověk na špici, toho všeho zanechat. Na druhou stranu převládl pocit, že mi to úsilí už nestojí za ten chvilkový pocit vítězství. Prostě nastal čas se rozvíjet v něčem jiném.

Chlubit se můžete řadou skvělých úspěchů. Ať v přesnosti přistání, individuální či skupinové akrobacii. Ve sbírce máte i titul absolutního mistra světa. Bude na co vzpomínat, že?

Titul absolutního mistra bude asi největší zážitek. Shodou okolností se tak stalo na Slovensku, kde u toho mohla být moje mamka. Ke všemu se jednalo o jediný šampionát, na který se kdy vypravila, takže si to užila asi víc než já, protože mě v tomto sportu velice podporovala.

Dokázal jste si v začátcích v roce 1994 představit, že vám to takhle půjde?

Vůbec jsem si nepředstavoval, že bych v parašutismu závodil. Začal jsem, protože oba rodiče skákali a celé dětství jsem strávil na letišti. Pokaždé, když jsem letěl letadlem, jsem si představoval, jaký je to asi pocit z něj vyskočit. No a první seskok mě strašně nadchl. Rázem mi bylo jasné, že se tomu budu věnovat hlava nehlava.

Kterou nejužitečnější radu jste od rodičů dostal?

Hlavně si vždy hlídat výšku, což ne vždy jde v závodním skákání úplně dodržet.

Výjimečnosti jste dosáhl především v individuální akrobacii. Kolik za ní stojí dřiny?

Většinou jsou v ní nejlepší bývalí gymnasté, což já totálně narušuji. Jsem v tomto směru snad největší antitalent, co znám. Je to prostě o úsilí, tréninku, rychlé reakci, orientaci, psychice a štěstí.

V oblacích je jako doma. Parádní výhled na Dubaj při seskocích ve Spojených arabských emirátech.  Foto: archív

Poslední velkou medaili jste získal při listopadovém armádním mistrovství světa v Kataru. Byla stříbrná. Co scházelo k prvenství? 

Chybělo hodně a málo. Semifinálový seskok se mi extrémně nepovedl. Při individuální akrobacii se vyskakuje z 2200 metrů a natáčí vás pozemní kamera, která je vyznačena na zemi. Já jsem ji bohužel vnímal pod jiným úhlem, než byla doopravdy. To znamená, že jsem si myslel, že se mi seskok povedl, než jsem uviděl videozáznam. No a pak jsem se již posledním seskokem zachraňoval ze čtvrtého místa.

Loňská sezona byla výjimečná. Z civilního MS v Rusku jste si přivezl tři zlaté. Dvě z týmových soutěží. Parta v Dukle musí fungovat skvěle… 

Myslím, že parta je výborná a hlavně je vidět, že nás to baví. Výhodou našeho týmu je schopnost udržet dlouhodobě ty nejlepší sportovce v našem týmu a možnost obměnit je za mladší až ve chvíli, kdy na to opravdu mají. To by samozřejmě nebylo možné bez podpory Dukly, potažmo AČR, za což velice děkujeme.

Rozumíte si i mimo parašutistické dění?

Samozřejmě jsou chvíle, kdy chemie v týmu není úplně růžová. Ale myslím, že je to naprosto přirozené, když uvážíme, že mnohdy spolu trávíme více času, než s manželkami. (smích)

Vyhýbala se vám v kariéře zranění? Případně, které bylo nejvážnější a jak se přihodilo?

Nevybavuji si žádné způsobené během skákání. V našem sportu jsou zranění spíše ultimátní. Musím zaklepat, že v historii Dukly Prostějov se žádné vážnější zranění během seskoku nestalo a doufám, že to tak bude pokračovat i nadále. Samozřejmě z dlouhodobého hlediska máme všichni problém se zády, která dostávají zabrat při otevření padáku a nesymetrických dopadech při přesnosti přistání. Jednoznačně však můžu říci, že úrazy nejvíce přicházejí, když se neskáče (fotbálky, kola, trampolíny, lyže atd.).

Měl jste někdy při výskoku strach? Co se zpravidla honí hlavou?

Samozřejmě. A čím jsem starší, tím více. Není to nějaký dlouhodobý pocit, ale spíše taková rychlá myšlenka, když se přihodí něco nestandardního. Řekl bych, že se více bojíme na palubě letadla, než při samotném seskoku, protože to nemáme ve svých rukou a nemůžeme to nijak ovlivnit. Při seskoku už není moc času se bát, jelikož se musíme soustředit na samotný výkon. U mladých kluků se někdy stává, že se chovají  jako kdyby měli být nesmrtelní, ale časem a hlavně s nárůstem zkušeností, je to většinou přejde.

Ve vzduchu to musí být pořádný adrenalin. Je náročné se udržovat stále ve stoprocentní koncentraci?

Adrenalin to je spíše ze začátku. Později už se jedná o klasický rutinní trénink. Člověk nemůže zažívat adrenalin pětsetkrát za rok, to by skončil v blázinci. Přichází většinou opět v nějakých nestandardních podmínkách. Například seskok doprostřed Křižíkovy fontány na pražském výstavišti byl toho jasným důkazem. 3000 trysek tenkých jak jehly, na které se napíchnete, pokud se netrefíte. To vyvolá adrenalin i u apatického lenochoda. (smích)

I vám se stalo, že se neotevřel padák… Šok?

Ano, myslím, že pětkrát. První případ jsem zažil, až když jsem měl 6500 seskoků, pak se tempo trochu zrychlilo. Většinou to není tak, že by se padák neotevřel, ale je nějak poškozený nebo zamotaný. Například u malých padáků, které používáme na akrobacii stačí lehké protočení při otevření a následuje velká rotace s obrovským přetížením. V takovou chvíli musíme padák odhodit a teprve potom otevřít záložní. V mém případě to nikdy nebyl šok, ale spíše dávka stresu následovaná pár ostrými slovy. Pak již následuje bezpečnostní postup, který má každý z nás nacvičený. Bezpečnost parašutismu se velice zvýšila díky novým postupům, materiálům a přístrojům. V roce 2020 vycházela jedna smrtelná nehoda na zhruba 250 000 seskoků. Dá se tedy konstatovat, že náš sport je velmi bezpečný.

Ze závodníka jste se rázem stal trenérem. Půjde z vašeho pohledu o jednoduchý přerod?

Na letošním civilním MS jsem byl oficiálně trenér i závodník. V našem týmu je potřeba trenér spíše pro B tým a juniory. A tým je na takové úrovni, že každý ví, co má dělat. Spíše jde o vzájemné konzultace. Hlavním úkolem trenéra je pozice manažera, který musí zajistit co nejlepší podmínky pro kvalitní trénink.

Dukláci patří mezi světovou špičku. Je složité držet laťku pořád hodně vysoko?

Kdyby to bylo jednoduché, tak by vyhrávali všichni. Hlavní výhodu vidím v kontinuitě taktiky přípravy a objemu seskoků ve třech disciplínách. Další výhodou je, že nemusíme obměňovat sportovce, kteří mají výkonnost. Například německý tým se díky jejich vojenským nařízením mění téměř každý rok. Samozřejmě výkonnost jiných států se také mění a my na ni musíme pružně reagovat.

Máte představu, co by mohlo fungovat lépe?

Největší problém nám aktuálně dělá stáří civilních letadel, ze kterých trénujeme. Jsou velice pomalá a často dochází k technickým problémům. To nás zdržuje a někdy dokonce i ohrožuje. Do budoucna by se to mohlo odrazit i na úrovni naší výkonnosti. Zkrátka musíme najít nějaké řešení ve formě většího využívání vojenských letadel, popřípadě koupí letadla nového.

Stanete se nástupcem Jiřího Šafandy. Jak moc si ceníte jeho dlouholeté trenérské práce u Dukly?

Pokud vím, tak pan Šafanda byl u nás nejdéle sloužícím velitelem. A přesto, že jsme ne vždy měli stejný názor na trénink a vedení našeho týmu, musím uznat, že za jeho éry se dovezlo nejvíce medailí v historii Dukly Prostějov.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

TITULNÍ FOTO: CPA

Parašutisté ASO Dukla Prostějov mají za sebou první větší prověrku roku 2022. V Železné Rudě se uskutečnil závod Světového poháru v Paraski, který byl zároveň mistrovstvím České republiky. Šampionem v kombinaci obřího slalomu (podle pravidel FIS) a klasické přesnosti přistání se stal Jakub Rataj.

Na snímku zleva: Jakub Rataj, Oldřich Zbíral, Tadeáš Krofta a Miloslav Kříž.

Oldřich Zbíral skončil mezi juniory třetí, v týmové soutěži obsadila Dukla bramborovou pozici (druhá na MČR). Tým ve složení Jakub Rataj, Miloslav Kříž, Oldřich Zbíral a Tadeáš Krofta odvedl velmi dobrou práci. Vzhledem k vichřici, která v té době přecházela přes české území, byl vlastně zázrak, že se závod doskákal alespoň v minimálním počtu kol.

TEXT: ASC Dukla/pk

FOTO: ASC Dukla

Jak je u nich zvykem. Do nové sezony skočili parašutisté Dukly Prostějov doslova po hlavě. Ve větrném simulátoru v Praze absolvovali první vydatné tréninkové dávky.

Skupinovou akrobacii nacvičovali ve čtyřčlenných týmech (při seskocích ještě přibude kameraman, který musí vše zaznamenat). ,,Vzduch proudí rychlostí 190-200 kilometrů za hodinu. Každý den jsme natrénovali jednu hodinu. To odpovídá zhruba 100 tréninkovým seskokům z výšky 3 200 metrů,“ prozradil Libor Jiroušek, od ledna nový vedoucí trenér oddílu. Parašutisté se takto budou připravovat dvakrát až třikrát měsíčně do konce března. Poté už začne první tréninková část na letišti Empuria Brava ve Španělsku.

TEXT: ASC Dukla/pk

FOTO: CPA

Parašutisté ASC Dukla Prostějov dostáli výborné pověsti a také v posledním vystoupení sezony uspěli. Ze Spojených arabských emirátů přivezli stříbro z přesnosti přistání. Závod se již tradičně konal v Dubaji a byl, stejně jako Expo 2020 kvůli epidemii koronaviru přesunut z loňského roku.

Letošního ročníku se zúčastnily týmy reprezentace v přesnosti přistání, canopy piloting (přistání na rychlých padácích) a indoor 4-way (skupinová akrobacie ve větrném tunelu). Přesnost přistání reprezentoval tým Dukly Prostějov ve složení Libor Jiroušek, Jiří Gečnuk, Hynek Tábor, Bonifác Hájek (na titulním snímku) a Ondřej Žák. Po prvotních technických a časových problémech se Dukla prosadila. Skončila druhá za vítěznou Itálií. Třetí bylo Rusko. Nejlepší výsledek zaznamenal Hynek Tábor na páté příčce.

Na místě je i poděkování Marku Nogovi (firma SUBFOSSIL OAK), který dukláky provedl českým pavilonem na výstavě Expo a nadstandardně se o ně postaral při dalších opakovaných návštěvách.

TEXT: ASC Dukla/pk, lj

FOTO: ASC Dukla

Má za sebou 14 560 seskoků, na světových akcích získal spoustu medailí. Třiapadesátiletý Jiří Gečnuk, člen ASO Dukla Prostějov, je právem považován za parašutistickou legendu. Legendu, která to výrazně mladším kolegům stále umí nandat.

Bez přehánění. Gečnuk to potvrdil také na první významné akci sezony, v Rusku se stal absolutním mistrem světa (už podruhé)! Ke všemu obsadil stříbrnou příčku v přesnosti přistání. ,,Mrzí mě, že se toho nedožil Josef Pavlata, bývalý velitel na Dukle, protože se mi povedlo dorovnat jeho krásný výsledek,“ vzpomněl i po čase na velkého kamaráda. ,,I po tolika letech mě to baví. Je super, když je záliba vaším zaměstnáním. Velikým lékem po jakékoliv námaze je pro mě studená sprcha. Tělo nádherně schladím a jsem zase jako jura,“ směje se.

Poprvé jste se s padákem snesl na zem a ještě vám nebylo ani patnáct! Rodiče vám to nerozmlouvali?

Měl jsem výhodu, že na letišti už nějakou dobu fungoval můj starší bratr. Moc jsem to chtěl zkusit a od rodičů dostal souhlas.

Přeci jen se jedná o rizikový sport. Měl jste v mládí doma vždy zelenou?

Drobné komplikace také nastaly. To když si bratr po propagačním seskoku zlomil na prvního máje  obě nohy. Šlo o vážné zranění, musel s tím skončit. V rodině se to samozřejmě řešilo. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že bych to dělal celý život.

Jiné, méně nebezpečné, sporty vás nelákaly?

Je potřeba se zamyslet, co je a není nebezpečné. Lyžoval jsem, dělal gymnastiku. I v těchto odvětvích člověk létá vzduchem a musí správně dopadnout na zem. V parašutismu obzvláště. Ne všechny seskoky jsou krásné, pohodové a bezpečné. Abych se prosadil, musel jsem tvrdě dřít a spoustu věcí si odříci.

Parašutismus je rovněž o obrovské zodpovědnosti. Souhlasíte?

Jde hlavně o zodpovědnost k sobě samému. To je víceméně automatické. Kdyby lidi, kteří tenhle sport provozují, tuto skutečnost přehlíželi, byli by s bezpečností na štíru. Velmi odpovědní musíte být především ve skupinové akrobacii, kde současně s ostatními padáte dolů dvousetkilometrovou rychlostí. Otáčíte se kolem svých os, přeskakujete se, měníte pozice. Tam stačí sebemenší kontakt mimo dohodnutou konfiguraci a je zle. Nastat může srážka ve vzduchu, bezvědomí, zlomeniny.

A je tu ještě jedna komplikace – když se neotevře padák. Vám se tato lapálie stala v kariéře dokonce třikrát! Měl jste nahnáno?

Je to nepříjemnost. Musíte zachovat chladnou hlavu, protože jde o vteřiny. Za vámi vlaje pentle s malým padáčkem a vy musíte dobře vyhodnotit, kdy záložní padák otevřít, aby se to nezamotalo do sebe. Pak už by nebyla cesta zpátky. Člověk to řeší v posloupnostech. Nejdříve se musíte zbavit starého padáku a potom teprve otevřít ten druhý. I když to může trvat dlouho a jste už hodně blízko nad zemí, je důležité vše vykonat precizně.

V 53 letech jste se stal absolutním mistrem světa. Mladší generace asi musela koukat, že?

(úsměv) Mrzí mě, že se toho nedožil Josef Pavlata, bývalý velitel na Dukle a dvojnásobný absolutní mistr světa, protože se mi povedlo dorovnat jeho výsledek. Naši kluci jsou velmi dobří. Olda Šorf skončil hned za mnou a Libor Jiroušek vyhrál individuální akrobacii. Mohl bych jmenovat další. Miloš Kříž už se také může chlubit titulem mistra světa, Hynek Tábor se stal vítězem Světového poháru v sezoně 2019. Je na čem stavět.

Jak se udržujete v kondici? S přibývajícímu roky to musí být stále náročnější…

Na zdraví si momentálně stěžovat nemůžu. Velikým lékem po jakékoliv námaze je pro mě studená sprcha. Tělo nádherně schladím a jsem zase jako jura. (směje se) Poslední dva roky funguju bez jakéhokoliv zranění.

Do Dukly jste nastoupil coby voják základní služby. Je to už třiatřicet let. Zažil jste nespočet úspěchů. Vyniká některý z nich?

V roce 2005 jsem vyhrál první závod Světového poháru a nakonec opanoval celou sérii. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že být dobrý a umět vítězit zase není tak těžké. Třeba i v horších podmínkách. Pak si vše užíváte ještě víc.

V Rusku jste opanovali také soutěž družstev. Ve váš prospěch hovořil pouhý centimetr…

Druzí Francouzi měli ke všemu výhodu, že skákali v lepších podmínkách. Hodinu a půl před námi. Měli jsme trochu štěstí.

Pomáhá v tréninku vzájemná rivalita?

Nikdy nechcete být tím nejhorším v týmu. Člověka to velmi motivuje se pořád zlepšovat. Partu máme dobrou, chemie v týmu funguje. Dokážeme si pomáhat. A hlavně: baví nás to. Je super, když je záliba vaším zaměstnáním.

Máte spočítané seskoky?

14 560.

Neberte to ve zlém, ale jak dlouho ještě hodláte v aktivní činnosti pokračovat?

Třiapadesát už samozřejmě nějaký věk je. Ještě bych se chtěl ucházet o nominaci na další mistrovství světa, které se příští rok uskuteční ve Strakonicích.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: ASC Dukla a CPA

Stříbro a bronz. S velmi solidní medailovou vizitkou se vracejí parašutisté prostějovské Dukly ze 44. armádního mistrovství světa (CISM), jež se ve druhé polovině listopadu uskutečnilo v katarském Dauhá. Účastníci 32 zemí světa se 152 závodníky tradičně změřili síly ve třech disciplínách – přesnosti přistání (PP), individuální (IA) a skupinové akrobacii (FS).

Český tým se ještě před odletem musel vypořádat s nepříjemnou okolností – PCR testování vystavilo stop jedné z hlavních opor – praporčíkovi Oldřichu Šorfovi. Byť očkován, bez příznaků a bez kontaktů se ukázal jako pozitivní na COVID-19. V realitě to znamenalo pořádnou komplikaci, zaskočit tak musel praporčík Jakub Pavlíček, jenž měl původně plnit jen roli kameramana.

V Dauhá se dukláci vyrovnávali se složitými podmínkami. Vítr, prach a kamenitá poušť účastníkům let a přistávání notně znepříjemňovaly.

Náročný denní režim vyžadoval absolutní disciplínu. Posuďte sami: 03:45 budíček, 04:15 odjezd do místa závodu, 06:00 první start, 17:00 konec soutěžního dne, 18:00 návrat na hotel. Večeře a hurá na kutě. Den co den. Téměř dva týdny v kuse.

O první radost v českém táboře se postaral nadporučík Libor Jiroušek. V individuální akrobacii za volného pádu vybojoval stříbrnou medaili. Po zisku civilního mistra světa z ruského Kemerova se stal nejúspěšnějším parašutistou světa v této disciplíně posledních dvou let. Velmi dobrého umístění dosáhl také praporčík Jakub Pavlíček (12.).

V přesnosti přistání se Dukle tolik nedařilo. V nabité konkurenci si nejlépe vedl rotmistr Petr Chládek (14.). Tentýž závodník dosáhl i na nejlepší kombinační výsledek těchto disciplín, když skončil dvanáctý.

Mezi týmy se Češi umístili čtvrtí v hodnocení individuální akrobacie (nevyhlašuje se jako samostatné hodnocení) a vynikající výkon předvedli ve skupinové akrobacii. Po téměř dvou letech bez seskoků a pouze dvěma absolvovanými kempy ve Španělsku těsně před šampionátem obsadili 6. místo! Zde je nutno poznamenat, že před dukláky se dostaly pouze tři týmy specialistů (Belgie, Katar, USA) a dlouhodobě vynikající Německo se Španělskem, které těží z výhody využívání větrného simulátoru. V přesnosti přistání se po deseti seskocích zrodilo solidní 5. místo, což v kombinačním součtu znamenalo druhou medailovou radost – tentokrát bronzovou! Jen o jediný bod za Ruskem a vítězným Německem.

Českou republiku na armádním mistrovství světa v parašutismu reprezentovali: npor. Libor Jiroušek (PP, IA, FS), prap. Petr Směšný (PP, IA, FS), nrtm. Miloslav Kříž (PP, IA, FS), rtm. Petr Chládek (PP, IA, FS) a prap. Jakub Pavlíček (PP, IAFS-kamera).

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král a Jiří Šafanda

FOTO: ASC Dukla

Obrovská radost zavládla v českém táboře po sečtení výsledků kombinace týmů (individuální akrobacie, skupinová akrobacie a přesnost přistání) na 44. armádním mistrovství světa (CISM) v Kataru. Parašutisté z Dukly Prostějov totiž v Dauhá vybojovali nádherné třetí místo! Ke stříbru nadporučíka Libora Jirouška z individuální akrobacie tak přidali krásný bronz.

Výsledek je o to cennější, že Češi odlétali do Dauhá v pozměněné sestavě. Na poslední chvíli z ní kvůli pozitivnímu testu na COVID-19 vypadla jedna z opor – praporčík Oldřich Šorf. Tým ve složení nadrotmistr Miloslav Kříž, rotmistr Petr Chládek, praporčík Petr Směšný, nadporučík Libor Jiroušek a praporčík Jakub Pavlíček ale bojoval do posledního seskoku a vyplatilo se. V bodovém součtu dukláci  nestačili pouze na vítězné Německo a druhé Rusko.

Text: ASC Dukla/Pavel Král

Foto: ASC Dukla