Byl to dojemný okamžik. Po druhém pokusu v dálce Tomas Järvinen věděl, že je zle. Bodanec v zadním stehenním svalu mu na mistrovství Evropy v Birminghamu znemožnil pokračování v desetiboji. Zamířil za svým trenérem, chvíli si šeptali, pak se objali. Jasný důkaz, jak to v atletické skupině Josefa Karase chodí, jak silné pouto v týmu panuje.
Tvrdá práce, podpora, respekt, soudržnost. Aspekty, na které bývalý špičkový vícebojař Karas sází. I proto ho současná vlna zranění jeho svěřenců velmi zasahuje.
Těsně před šampionátem se zranil Radek Juška, včera Petr Meindlschmid a dnes Tomas Järvinen. Máte vztek?
Je to jako by vás někdo někam nakopal a chtěl, abyste se usmíval.
Emoce jsou zákonitě na pochodu…
Své svěřence mám samozřejmě rád, vždyť s nimi trávím víc času než s vlastní rodinou. Jsem jejich největší fanoušek, protože vím, co úspěchu všichni obětujeme. Když se pak připravíte na vrchol a stanou se tyhle věci, tak to samozřejmě bolí.
Při své práci jste velmi analytický, systematický, pracujete s detaily. Nepřipadáte si někdy už jako robot, abyste všechno dobře poskládal a svým svěřencům ušil na míru?
Dálka a desetiboj se v atletickém světě posunuly nahoru až nesmyslně. A také osmistovka. Startovní čára je v současnosti víceméně vyrovnaná. V dřívějších časech měla Evropa výhodu. Neexistoval internet, trenéři se od sebe mohli učit navzájem, hodně čerpali z knih, informace nebyly tak otevřené jako dnes. Ale teď? Země, které mají genetický základ výš než my, mluvím třeba o severní Africe, začínají do hry vstupovat víc a víc. A tenhle trend bude pokračovat.
Jak reagovat?
Musíme být důslednější ve všem, co se ovlivnit dá. Trenéřina musí jít ruku v ruce s vědou a hlavně medicínou a regenerací.
Coby bývalý špičkový desetibojař dokážete svým svěřencům ihned poradit. Hlavně samozřejmě v technických disciplínách. Je vždy optimální signalizovat, co bylo špatně?
Čistě individuální. Může se stát, že těch informací předáte moc. My tomu říkáme paralýza přes analýzu. Pak chce ten člověk udělat všechno správně a neudělá nic. Chlapi jsou většinou jednodušší. Potřebují jeden impuls a vědí, co si hlídat. Do maličkostí se to rozebírá při tréninku. V závodě si pak jen přejete, aby tam z toho něco zůstalo. Alespoň těch 95 procent. (usměje se)
Do Birminghamu jste odjížděl se třemi svěřenci (Meindlschmid, Järvinen, Stráský). Je obtížné rozdělit mezi všechny maximum své péče a energie?
Snažím se, aby cítili, že jsem tady pro ně. Moje práce není jen v tom, abych je nějakým způsobem vedl, ale aby se i oni sami naučili být za svůj atletický život odpovědní. Trénink nezačíná a nekončí na dráze. Je o celodenním nastavení. Tedy jak spíte, jak se nasnídáte, co pijete, s kým jdete ven… Spadá do toho úplně všechno. Lidi, kteří to pochopí a hlavně to pochopí brzy, mají větší šanci něco pořádného dokázat. Ti ostatní kariéře mohou zamávat.
Během závodního dne jste v neustálém zápřahu. Jak moc se pak člověk těší do postele?
(úsměv) Většinou nejdřív sedím a koukám do zdi, pak ležím v posteli a koukám do stropu. Hlavou se toho honí moc. Spím tady tak čtyři hodiny denně. Na vrcholové úrovni to má podobně většina atletických trenérů. Jedná se o srdeční záležitost, prostě chcete, aby se vašim svěřencům dařilo, tak neustále o něčem přemýšlíte.
V Dukle máte nejen sportovně, ale i lidsky skvělou skupinu. Asi v ní nemůže být jen tak někdo…
Hodně dbám na charakter a pokoru. Musím vidět, že tam je srdce na správném místě. Ti, které vedu, mi svým způsobem odevzdávají několik let své budoucnosti. Už nikdy je nedostanou zpátky. Toho si nesmírně vážím a snažím se je nezklamat. Stejně jako Duklu a reprezentaci.
Měl jste tady mít ještě dálkaře Radka Jušku, který se ve velmi dobré formě krátce před ME zranil. Čistě hypoteticky… Mohl podle vás na základě úterních výsledků zasáhnout do bojů o medaile? Na bronz stačilo 826 centimetrů…
Nejen Radek, ale i Petr Meindlschmid. Stejně tak byli připraveni bojovat o placku i oba desetibojaři. Tomas už bohužel kvůli zranění ne.
TEXT: Pavel Král
FOTO: CPA
