Aktuality

Generálka vyšla skvěle. Druhé místo na světovém poháru ve vodním slalomu v Markkleebergu je pro třiadvacetiletou kanoistku Terezu Fišerovou skvělým povzbuzením.

Členka Dukly Brandýs nad Labem má letos stabilní formu. Oproti SP v pražské Troji v předchozím týdnu si v Německu o stupínek polepšila. Teď už bude všechno směřovat k olympiádě, první v Terezčině kariéře.

Jak jste byla připravená na Markkleeberg, když jste v týdnu skládala státnice?

Moc ne. Trénovala jsem tam jen necelé dvě hodiny, a to je dost málo na jakoukoliv trať. Nečekala jsem nějaký extra výsledek. Navíc jsem si od rána připadala nějaká unavená. Asi to bylo z velkého horka. Ani se mi moc nechtělo závodit. Na finálovou jízdu jsem se snažila nabudit a nakonec to vyšlo.

Takže musíte být navýsost spokojená…

To každopádně, i když by se dalo ve finálové jízdě najít spoustu chybiček. Ale věřím, že je s trenérem zvládneme do Tokia vychytat. Třeba světová jednička Australanka Jessica Foxová mi hrozně ujíždí na rovných brankách. To mě mrzí, protože složitější kombinace dokážu zajet srovnatelně.

Jak se vám jeví dosavadní průběh sezony?

Letos podávám vyrovnané výkony, a to mě moc těší. Možná je to působením mentální koučky, s níž jsem začala spolupracovat, nebo i tím, že mám ukončené státnice. Asi hraje pro víc věcí dohromady.

Do olympiády v Tokiu zbývá už jen několik týdnů, pociťujete nárůst nervozity?

Spíš než nervozitu pociťuju takovou natěšenost. Už se nemohu dočkat olympijské atmosféry a všeho kolem.

Atmosféra bude však poněkud jiná, než na předchozích hrách…

Vím, ale tím, že to bude moje první olympiáda, tak ani nebudu mít s čím srovnávat, takže si to všechno užiju po svém.

Co říkáte tomu, že vlastně ani nevylezete z pověstné bubliny?

Trochu se obávám, že tam budeme zavřený. Když nikam nebudeme moct chodit, bude to trochu skličující, ale věřím, že se s tím poperu.

Vlastně až do těchto dnů se spekuluje, jestli se olympiáda bude vůbec konat. Co si o tom myslíte?

Ať se spekuluje, já mám zprávy, že olympiáda bude. Pochopitelně dokud tam neodletím, malá pochybnost zůstane, ale až se letadlo odlepí z ranveje, tak se všechno změní.

Berete si do Tokia nějaký talisman pro štěstí?

Nejspíš si vezmu plyšáka, se kterým usínám. Pak ještě uvažuju, že si nechám obtisknout tlapku svého pejska, aby byl jakoby se mnou. K tomu přidám taky nějakou fotku, abych si to tam udělala co nejvíc jako doma. Přece jenom budu docela daleko a dlouho bez rodiny, a to mi úplně nedělá dobře. Kvůli tomu, abych mohla strávit navíc jeden den s blízkými, odletím až 6. července.

Jaký bude váš program v Japonsku před zahájením OH?

V podstatě tam budeme jenom trénovat a chodit na pokoje, takže už mám vybrané seriály, na které se budu koukat. Zkusím si tam dobu co nejvíc zpříjemnit.

Jak se těšíte na japonskou kuchyni a kulturu?

Nejsem typ člověka, který vyhledává sushi. Budu tam na rýži s kuřecím masem, což je takové úplně obyčejné jídlo. Japonská kultura mi přijde super, ale v současné situaci to nevypadá, že bych mohla něco poznat. I tak se tam těším.

Jaké jsou vaše olympijské ambice?

Určitě finálová jízda! To je moje hlavní ambice. Kdyby se to nepovedlo, byla bych dost zklamaná, protože jsem se na jaře přesvědčila, že na to mám.

Máte někde v hlavě vzadu myšlenku „chci přivést medaili“?

Mám, ale nahlas jí neříkám. Myslím, že kdybych ji neměla, tak na olympiádě ani nemám co dělat. Přece každý, kdo tam jede, tak chce podat co nejlepší výkon a vyhrát medaili. Vím, že na medaili mám. Jsou tam sice i lepší holky, ale náš sport je tak zajímavý, že je dokážu předjet. Takže uvidíme.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: CPA

Tvrdý trénink spojený s oblíbeným rybařením. Kajakář Josef Dostál, velká medailová naděje pro Hry v Tokiu, pokračuje v náročné přípravě. Minulý týden se vrátil z vysokohorského soustředění v Livignu, kde plnil další ostré dávky.

Vidina olympijského zlata, které mu schází ve sbírce, je pro něho pořádným hnacím motorem. ,,Žene mě to dost. Dělám maximum, aby to vyšlo,“ svěřil se osmadvacetiletý borec pražské Dukly, jenž netají velké ambice také na deblu s Radkem Šloufem.

Bylo v Livignu krásně?

(smích) Jak kde. Na rybách teda jo.

Probleskly fotky s velkými úlovky. Odreagoval jste se rybařením od tvrdého tréninku?

Nejen od tréninku, ale i jakýchsi psychických starostí. Krásně jsem si zamuškařil na nedaleké řece, vyrazili jsme i na jezero. Tam jsme si s dalším parťákem Pavlem Davídkem bezvadně zachytali. Vracel jsem se pak s úplně jinou energií.

Co nejčastěji uvízlo na prutu?

Pstruzi duhoví, lipani a pstruzi potoční.

Určitě je máte rád i na talíři… Kolik jich chlap jako vy musí nachytat, aby se pořádně najedl?

Stačí mi jeden pstruh k obědu nebo k večeři. Pochutnali si i ostatní. Pár jsem jich odnesl. Ale nebojte. Žádnou velkou škodu jsem tam neudělal. (směje se)

Do začátku olympiády zbývá vlastně už jen měsíc. Plníte plán podle představ?

Doufám, že ano. V Livignu nám šlo hlavně o vytrvalost na vodě, hodně jsme chodili do posilovny.

Máte zlaté touhy. Nejcennější olympijská medaile vám ve sbírce schází. Jde o obrovský hnací motor?

Žene mě to dost. V přípravě dělám všechno, aby to vyšlo.

Cítíte podporu rodiny a nejbližších?

Určitě. Bez toho bych se neobešel.

Táhlo vás to vždycky k vodě? Maminka je známá jazzová zpěvačka a bývalá výborná volejbalistka. Nechtěla vás v dětství vídat spíše na kurtu?

Ne, ne. Sportem žije. Fandí mi. Vždyť to také málem dotáhla na olympiádu. Měla odjet v roce 1984 do Los Angeles, ale bojkot Her ze strany tehdejšího východního bloku jí to znemožnil. Je ráda, že si občas může jít zahrát se ségrami. S tátou (někdejší závodník a trenér kanoistiky – pozn.), nás ke sportu vždycky vedli. Hlavně chtěli, abychom dělali něco, co nás bude bavit. Balón mi nikdy nic moc neříkal.

Na jedné z akcí pořádané Duklou jste si s maminkou střihl duet a setkal se s velikým uznáním. Zpíváte rád?

To zase jo. Doma mám kytaru. Občas si na ni jen tak pro sebe zahraju, zazpívám si. Když se sejdeme v širším kruhu rodinném, trochu si zakoncertujeme. Je u toho i legrace. Abych ale vystupoval někde jako nějaký umělec, to je utopie.

Stačí, že jste extratřída na kajaku. Co se dá do Her ještě vyladit?

Je toho poměrně dost. Teď jsme trénovali hodně vytrvalost. Nyní najedeme zpátky do intenzity. Je potřeba, aby si tělo zvykalo na větší vzdálenosti z hlediska laktátu.

Ambice máte i na deblu. Poslední závodní test při květnovém Světovém poháru v Szegedu vyšel na výbornou. Na Němce, úřadující mistry světa, jste ztratili pouhých devět setin sekundy. Vyrazil vám tenhle výsledek dech?

Trochu jo. Ale jeli jsme bezvadný závod a zvedli si sebevědomí.

Lze odhadnout šance pro Tokio?

Dokázali jsme si, že můžeme bojovat o přední příčky. Nemusíme se ničeho bát, pustíme se do toho naplno. Může z toho být velmi slušný výkon a krásné umístění.

S parťákem Radkem Šloufem trávíte hodně času. Jste si blízcí i mimo kajak?

Radek je bezvadnej kluk. Obecně mám rád společnost lidí, s nimiž je sranda.  Dřív jsem ho možná trochu rozčiloval, ale už jsme si na sebe zvykli. Sedíme si, stejně jako s ostatními lidmi v týmu. Jen trenér někdy zlobí. (směje se)

Jak vypadají nejbližší plány?

Čekají nás soustředění v Račicích a Kadani. Sedmého července pak odlétáme do Japonska.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Atletická reprezentace slaví v Kluži postup z první ligy mistrovství Evropy družstev. Mezi elitu je doprovodí Bělorusko. Po druhém místu po prvním dnu si Češi v neděli polepšili na první příčku a s jistotou zamířili do Superligy.

Na první pozici dotlačila Čechy vítězná štafeta čtvrtkařů. Ta se vedle toho časem 3:02,42 minuty postarala jednak o nový český rekord, nejlepší evropský výkon roku a zároveň se probojovala na OH do Tokia.

 Kromě Jana Tesaře to zařídila duklácká trojice Vít Müller, Pavel Maslák a Patrik Šorm, který na posledním úseku fantasticky přespurtoval vedoucího Nizozemce. „Pocity jsou prostě skvělý,“ chopil se slova Maslák.

„Mně se individuálně moc nedaří, ale za štafetové úspěchy jsem moc rád. Naplňují mě radostí,“ prozradil své pocity český rekordman. „Je super, že jsme se takto sešli. Forma nám stoupá. Mohli jsme splnit i olympijský limit,“ poznamenal Müller.

Českému kvartetu se v Kluži podařila odveta za stříbro na halovém ME v Toruni, kde triumfovali právě Nizozemci. „Ve finiši jsem si vzpomněl na našeho trenéra, který nám radí začít volněji a v konci za to vzít. Sto padesát metrů před cílem jsem si věřil, že ho můžu doběhnout. Zbyly mi síly a vyšlo to,“ usmíval se Šorm.

O nečekané druhé místo se postaral Damián Vích. V závodě na 3000 metrů překážek si vedl jako mazák. Držel se vepředu a zbyly mu síly i na závěrečný finiš, v němž v důležité bitvě o druhé místo předstihl běloruského soupeře a cílem proběhl v novém osobním rekordu 8:39,21.

„Závod přinesl hodně pádů, což bylo pro mě nezvyklé, protože nemám zkušenosti s běháním ve skupince. Velkou pomoc jsem cítil v tom, že se běží za Česko. Vnímal jsem, jak mě tým povzbuzoval. Bylo to perfektní,“ vykládal vytrvalec Dukly, který poprvé kariéře reprezentoval a zároveň premiérově pokořil hranici 8:40.

Druhé místo vybojoval i Vítězslav Veselý v hodu oštěpem, když se mu podařilo poslat náčiní dvakrát přesně do vzdálenosti 78,50 metru. Třetí skončil výkonem 555 centimetrů tyčkař Jan Kudlička.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: CPA

Další velký úspěch. Kanoistka Tereza Fišerová na Světovém poháru ve vodním slalomu v německém Markkleebergu opět zářila, když obsadila druhé místo. Závodnice armádního klubu Dukla nestačila pouze na domácí Andreu Herzogovou.

Česká olympionička znovu prokázala příslušnost k absolutní špičce. Minulý týden v Tróji skončila třetí, dnes si o místo polepšila. Na vítěznou Němku ztratila něco málo přes čtyři vteřiny. Těšit ji ale může skalp jedné z favoritek pro Hry v Tokiu. Hvězdná Australanka Jessica Foxová, mnohonásobná mistryně světa, se totiž musela spokojit až se čtvrtým místem. Třetí dojela Rakušanka Nadine Weratschnigová.

,,Byly tam mále chybičky. Neměla jsem moc prostoru k tréninku. Dokonce jsem žádný velký úspěch nečekala,“ poznamenala třiadvacetiletá reprezentantka krátce po dojezdu. Důvod byl prostý. V týdnu absolvovala bakalářské zkoušky na vysoké škole, které zákonitě dostaly přednost.

Další pódium řadí Fišerovou k favoritkám pro blížící se olympiádu. ,,Nechci si to moc připouštět. Doufám, že moje forma směrem k Tokiu ještě naroste. Kéž bych právě tam podala podobný výkon,“ přála si ve vší skromnosti.

Blízko finálové účasti byl i Vojtěch Heger. Čistá jízda však nakonec postup nepřinesla. V konečném pořadí obsadil člen Dukly třináctou pozici. ,,Odsýpalo to, jak jsme si s trenérem řekli. Ke konci jsem si to ale začal kvůli náročnosti trati moc hlídat. Škoda, nechybělo moc,“ uvedl.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: Canoephotography.com

Po polovině první ligy mistrovství Evropy atletických družstev v rumunské Kluži je Česká republika na druhém místě. O jednu ze dvou českých výher se postarala oštěpařka pražské Dukly Nikola Ogrodníková. 

Přestože svěřenkyni Jana Železného trápí bolavé žebro, nenašla v sektoru sobě rovnou soupeřku. Po nepříliš vydařeném prvním pokusu 53,84 metru přehodila šedesátimetrovou hranici (60,47), což ji posunulo do vedení. To si následně ještě pojistila třetím hodem, který měl hodnotu 61,86. Na to už žádná ze soupeřek nedokázala zareagovat.

„Házelo se mi relativně dobře. Ze žebra jsem měla trochu obavy, protože jsem dlouho nezávodila a nevěděla jsem, co mám od sebe čekat. Dopadlo ale dobře, a tak jsem ráda, že jsem v Kluži házela a nakonec to doletělo docela daleko. Snad to bude dál dobrý,“ dodala s úsměvem olympionička.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: CPA

Stojí před nimi ohromná výzva. Dvojskif lehkých vah Miroslav Vraštil – Jiří Šimánek nehodlá být na olympijských hrách v Tokiu jen tak do počtu. ,,Do šestého místa by se jednalo o skvělý úspěch, chceme jet finále,“ shodují se veslaři pražské Dukly.

Ač se na největší akci sezony kvalifikovali na poslední chvíli, věřili si. ,,Museli jsme potvrdit roli favoritů, což nikdy není jednoduché, ale naštěstí jsme to zvládli.“

K účasti na Hrách vám při závodu v Lucernu pomohl skvělý finiš. Na postupovou druhou příčku jste se posouvali zezadu. Byl to plán?

Miroslav Vraštil (MV): Ani ne. Bylo to o fous. Číňany jsme předjeli jen tak tak.

Jiří Šimánek (JŠ): Jezdíme spolu skoro pět let, ale finiš nikdy nebyl zvlášť silnou stránkou. Když jsme jeli vzadu, už jsme tam zpravidla zůstali. Proto jsem byl mile překvapen, že jsme velké manko nakonec stáhli.

MV: Když si na ten květnový závod vzpomenu, mám z toho pořád husí kůži. V jednu chvíli jsme ztráceli už nějakých sedmnáct metrů. Že jsme to otočili v náš prospěch, ve mně vyvolalo obrovské emoce. Dá se to přirovnat snad jen k narození dcery. Byl jsem dojatý jako malý kluk.

Parťáci: Miroslav Vraštil (vlevo) a Jiří Šimánek. Foto: Pavel Král

Míro, pojedete na svou třetí olympiádu, čímž jste dorovnal v počtu účastí svého otce (ten startoval na OH v Mnichově 1972, Montrealu 1976 a Moskvě 1980 – pozn. autora). Co na to říkal?

MV: Okomentoval to snad jenom na facebooku. Stručně, jednou větou: že to bylo dobře uděláno. (směje se) Ještě že nebyl přímo na místě. Přestože má docela silné srdce, dostal by možná infarkt. Je emotivní typ, musel to velmi prožívat.

Dává vám ještě rady?

MV:  Snaží se o to, ale nenápadně. Abych to nepoznal. (směje se) Nedávno to zkoušel přes našeho trenéra. Moc dobře ale ví, že pokud si to člověk sám nezažije, nepřijde si na to, tak se může radit cokoliv, ale je to k ničemu. Už to nechává zpravidla na nás.

Zpět k vaší posádce. Dělí vás od sebe třináct let! Má tenhle výrazný rozdíl občas vliv na vzájemnou komunikaci?

JŠ: Žádná bariéra tady není. Funguje tu spíše přirozený respekt. Spoustu věcí se od Míry naučím. A hlavně: on je duchem pořád mladej. S telefonem mu nepomáhám. (směje se)

Na jedné z velkých prověrek, mistrovství Evropy, jste dojeli čtvrtí. Jiní by truchlili, vy jste si ale ,,bramboru“ nesmírně užívali. Jak to vysvětlíte?

MV: Je dobře, že se umíme radovat i ze čtvrtého místa. Dříve jsem z toho míval kyselé pocity, ale teď se něco změnilo. Na první tři lodě jsme stejně neměli, tak proč neslavit čtvrtou příčku. Ostatním za námi jsme ukázali, že oni zase nemají na nás. Bylo to malé vítězství i vzhledem k tomu, že jsme závodili po dlouhé době. Dokázali jsme si, že máme na to jezdit s nejužší špičkou.

JŠ: V covidu jsme vlastně mohli jen trénovat, žádné srovnání neexistovalo. Jsme rádi, že jsme si tam zvedli sebevědomí.

Coby lehká váha (těsně před startem musí posádka vážit 70 kilogramů) máte limity. Je s uhlídáním kil někdy problém?

JŠ: Pořád. Měsíc před závodem najedu na nějaký režim a snažím se ho dodržovat. Samotné hubnutí je ale velice nepříjemné. V jídle se těsně před startem musíte dostat na minimum. Také se méně pije a ještě se musíte potit.

MV: Pro mě jsou to tři měsíce. Jirka je ještě mladej kluk. Moje starší tělo funguje z hlediska hubnutí pomaleji. Stravu musím mít dost pod kontrolou.

U Jirky půjde o první olympijský start. Dá se očekávat extrémní nával na psychiku…

JŠ: Neberu to tak, hrozně se těším. Spíš mě bude muset Míra klidnit z té druhé strany, abych nebyl moc rozjařenej. Kvalifikace byla také psychicky náročná a zvládli jsme to.

Co být po Tokiu za hvězdy?

(smích)

JŠ: Bylo by to hezký.

MV: Nemám nic proti.

Je tedy reálná i medaile?

JŠ: Muselo by se všechno sejít. Tři posádky jsou trochu odskočené, ale v našem sportu se může stát cokoliv. Důležité bude projít do finále, to bývá nejtěžší. Je tam i časový posun, každý zvládá aklimatizaci jinak. Kolikrát to s člověkem může pěkně zamávat a ne vždy se tomu dá předejít. Podobné to bude s podmínkami. Vítr sehraje také podstatnou roli. Třeba i v tomhle směru budeme mít štěstí. Uvidíme.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Ve výpravě českých atletů na víkendové mistrovství Evropy týmů v Rumunsku odcestovala i duklačka Nikola Ogrodníková, i když delší čas kvůli zranění nezávodila.

„Po závodech v Linci mě rozbolelo žebro. Házela jsem tam špatně a po vyšetření se přišlo na to, že ho sval kousek uštípl,“ říkala před odletem do Kluže česká oštěpařská jednička.

Na šampionát se vypravila proto, že se stav žebra po léčbě lepší. „Asi to nepřejde hned. Chodím na různé injekce, pomáhá i klid a hlavně lepší technika házení,“ prohlásila atletka, která na květnové Zlaté tretře poslala oštěp do vzdálenosti 65,13 metru.

V Kluži prý bude chtít přehodit šedesátimetrovou hranici. „Chtěla bych získat dobré body a přitom si zdravotní stav nezhoršit,“ dodala s ohledem na blížící se olympijské hry v Tokiu svěřenkyně Jana Železného.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: CPA

Potvrzeno. Čeští moderní pětibojaři mají po skončení kvalifikačního období jasno. Účastnická místa na olympijské hry mají oficiálně potvrzeni dukláci Martin Vlach a Jan Kuf.

Zatímco čtyřiadvacetiletý Vlach si olympiádu zajistil už v roce 2019, když skončil bronzový na ME v Bathu, jeho o šest let starší kolega si své druhé hry definitivně vybojoval až letos. I Kuf v Bathu pátou příčkou v individuálním závodě kritéria splnil, účastnické místo však mohl získat na této akci pouze jeden závodník za zemi.

Celou uplynulou sezonu pak vynechal kvůli zranění kolene. Na právě skončeném MS v Káhiře obsadil třináctou příčku, čímž svou účast na OH definitivně potvrdil. Účastnické místo získal skrze olympijský světový žebříček. „Z tohoto pohledu nemůžu hodnotit mistrovství světa jinak než pozitivně. Třinácté místo mi zajistilo účast na hrách. Pojedu na svoji druhou olympiádu, což je úplně neskutečný,“ řekl spokojený Kuf.

Vlach musel šampionát podobně jako finále světového poháru kvůli potrhaným ramenním vazům vynechat. Vyloučen je i jeho start na červencovém mistrovství Evropy. Přesto k srpnovým olympijským hrám vzhlíží s optimismem. „Rameno se hojí, to je základ. Na jednu stranu to byl dost vážný úraz, ale teď už jde relativně všechno podle plánu rekonvalescence. Kdybych nevěřil, že budu na hry kvalitně připravený, tak bych tam nejel,“ prohlásil Vlach.

 Už v pátek se oba společně vydají na vysokohorské soustředění do Svatého Mořice. „Jedeme tam hlavně běhat a plavat. To jsou první dvě věci, s nimiž jsem po zranění začal. Když jsem pak začal rameno rozhýbávat, přidal jsem plavání. A postupně zvyšuju intenzitu,“ popsal Vlach.

 V uplynulých týdnech se také sžíval s novou životní rolí. Začátkem dubna se stal otcem syna Martina. „Máme zlaté miminko, co nezlobí a spí, tak je to zatím docela dávačka,“ usmál se Vlach.

 Závody moderních pětibojařů jsou na OH v Tokiu na programu od 5. do 7. srpna.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: Filip Komorous

Mistr nad mistry. Skvělý člověk, sportovec a trenér, který je už dlouhé roky spjatý s armádním klubem Dukla. Jan Železný, oštěpařský fenomén, dnes slaví pětapadesáté narozeniny!

Trojnásobného olympijského vítěze (ve sbírce má i jedno stříbro) a světového rekordmana stále zdobí skromné vystupování a nadhled. Jen pro příklad. Když mu položíte otázku na blížící se Hry v Tokiu, potažmo medailové ambice české výpravy, dostanete jasnou, vskutku vyčerpávající odpověď: ,,Kdo se kvalifikuje na olympiádu, je pro mě absolutně výjimečný sportovec. Povede se to jen malému zlomku z miliónů lidí, kteří po tomhle velikánském snu prahnou. Proto zaslouží obdiv. A i když medaili nezískají, budu na ně jako Čech hrdý.“

Slavíte 55. Čistě hypoteticky, přehodil byste oštěpem tuhle vzdálenost?

Jo, to by se ještě dalo. Možná i bez treter, stačily by maratonky. (směje se) Horší by to bylo druhý den. Bolelo by mě celé tělo. Oštěp je na pohybový aparát náročný. Je to strašná rána, člověk se musí dobře připravit.

Jste pořád v jednom kole. Je těžké se udržovat v dobré kondici?

To je kolikrát problém. Když začne sezona, mám toho hodně. Skoro nic nestíhám. Baterky dobiju zpravidla až na soustředění v Jihoafrické republice, kam jezdíme už dlouhé roky. Tam kromě trenéřiny jiné povinnosti nemám, takže se cvičením trochu udržuju. Vždycky mi to do dalšího období pomohlo. Ale čím je člověk starší, tím je to horší. Jsem malinko lajdák, každopádně bych se chtěl do budoucna zaměřit více na sebe.

Vždycky vás pojilo velké pouto s Emilem a Danou Zátopkovými. V srpnu přijde do kin film o legendárním běžci. Půjdete se podívat?

Plánuju to. Vzhledem k tomu, že jsem oba znal, Danu tedy víc, tak mě zajímá, jak Zátopka natočili. Doufám, že se film povedl a bude odrážet jejich život v pozitivním směru.

Představitelku Dany ztvárnila herečka Martha Issová, která prý pilovala hod oštěpem 1,5 roku na Julisce. Vy tam jste téměř denně. Přišla si někdy pro rady?

Ne, ne. Spolupracovali s jinými lidmi. Jenom jsem ji občas pozoroval.

A k čemu jste došel? Má oštěpařský talent?

(smích) Raději bych to moc nerozebíral. Měla to těžké. Je skvělá herečka, ale ne moc talentovaná oštěpařka. O to ale v zásadě nejde. Věřím, že konečný výsledek bude stát za to. Emila a Danu zná celý svět. Také proto by se tenhle film mohl prosadit na mezinárodní scéně.

Ještě k oštěpařské technice. Dá se za zmiňovanou dobu udělat velký pokrok?

Je to fakt hrozně těžké. Buď se s talentem pro oštěp narodíte, nebo ne. Nějaké základní věci se naučíte, ale jde vskutku o náročnou disciplínu. Jednoduše řečeno: musí tam být ten dar. Na něm je všechno postavené.

Vy jste ho měl. Vaši rodiče ke všemu oštěpem výborně házeli. Jiný sport asi nepřicházel do úvahy, že?

Možná jsem si na oštěp sáhl už v kočárku. (směje se) Genetika určitě nějakou roli sehrála. Na atletickém stadionu jsem vlastně vyrůstal. Ale pozor! Rodiče mě do ničeho nenutili. Dělal jsem i jiné sporty, což bylo pro pozdější rozvoj základem. Trénoval mě táta. Nechtěl, abych jenom házel oštěpem. Hrál jsem i házenou a dělal jiné atletické disciplíny.

Dnešní děti to kvůli covidu neměly se sportováním ještě v nedávné době jednoduché. Všechny aktivity byly prakticky zakázané. Litoval jste je?

Moc. Různé změny a nařízení jsem kolikrát nechápal. Stejně jako skutečnost, že děti nemohly sportovat. Naše oštěpařská skupina měla v tomhle směru poměrně štěstí. V lednu jsme stihli vycestovat na soustředění do Jihoafrické republiky. Vytvořili nám tam paradoxně mnohem lepší podmínky než bychom měli doma.

V čem například?

Dostali jsme se mezi hrstku cizinců, které vpustili do země. Jezdíme tam už dlouho. Znám šéfa, co se stará o areál. Vyšli nám ve všem absolutně vstříc. Mohli jsme odtrénovat, co bylo potřeba. Vůbec si nedovedu představit přípravu na olympiádu, kdybychom tuhle možnost neměli. Oštěp je potřeba házet za ideálních klimatických podmínek.

Takže by se Jakub Vadlejch či Nikol Ogrodníková měli v Tokiu předvést v nejlepším možném světle?

Snažíme se o to. Olympijské hry jsou specifickou soutěží. Čtyři roky se připravujete na jednu jedinou hodinu. Ta rozhodne. Vlastně na dvě, když počítám i kvalifikaci. Ve finále to buď prodáte, nebo ne.

Vy jste podobně vypjaté okamžiky zvládal neuvěřitelně. Nejprve jste v Soulu získal stříbro, poté triumfoval v Barceloně, Atlantě a Sydney. Zavzpomínáte občas?

Že bych si sedl do křesla a cíleně vzpomínal, to ne.  Většinou mi to připomene okolí. Tím, jak se olympiáda blíží, se všechno zvýrazňuje. Nejen média, ale i lidi kolem více reagují.

Stále jste držitelem fantastického světového rekordu (98,48). Nedávno uběhlo čtvrtstoletí od chvíle, kdy jste v Jeně poslal oštěp do téhle ohromné dálky. Výrazně se mu přiblížil pouze Němec Johannes Vetter. Je pro vás největším favoritem pro Tokio?

V tuto chvíli nemá konkurenci. Ale jak už bylo řečeno: olympiáda je dost o psychice, takže i on tam bude pod obrovským tlakem. Je vynikající závodník, ale na velkých akcí míval problémy. Uvidíme, jak to ustojí.

Tipnete si, kolik mohou zástupci armádního klubu Dukla na olympiádě získat medailí?

Řeknu ta asi takhle. Kdo se kvalifikuje na olympiádu, je pro mě absolutně výjimečný sportovec. Povede se to jen malému zlomku z miliónů lidí, kteří po tomhle velikánském snu prahnou. Proto zaslouží obdiv. A i když medaili nezískají, budu na ně jako Čech hrdý.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Smíšená štafeta na 4×400 metrů s Pavlem Maslákem a Patrikem Šormem v sestavě se na mítinku Kladno hází českým rekordem a nejlepším letošním světovým časem 3:14,84 výrazně přiblížila účasti na olympijských hrách v Tokiu.

„Výkon je to kvalitní. Nechci předbíhat, ale jsem docela optimista. Do konce kvalifikačního období zbývají dva týdny,“ poznamenal Maslák, přičemž se české kvarteto, které dále tvořily Lada Vondrová a Barbora Malíková, zařadilo na první ze tří postupových míst, která jsou na čas pro hry k dispozici.

Spokojený byl na Sletišti i Patrik Šorm, který štafetu rozbíhal. „Je to úleva, ale ještě není konec. Musíme věřit, že nikdo nepoběží líp,“ přál si druhý závodník Dukly. „Na olympiádě pak můžeme běžet ještě líp. Klidně se můžeme poprat i o finále.“

Vítězslav Veselý opět v oštěpu překonal osmdesátimetrovou hranici. S druhým místem a výkonem 81,30 byl spokojený. „Výkonnost je konstantní, mám to v ruce. Sice mi moc nešly nohy, a tak si myslím, že bych mohl nějaké metry přidat,“ uvedl.

Jan Friš skončil druhý v běhu na 800 metrů v osobním rekordu 1:46,32. „Byl to super závod. Před startem jsem se cítil dobře, a tak jsem si říkal, že bych mohl zaběhnout dobrý čas,“ líčil půlkař Dukly.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: CPA

Srší z něho elán a svěžest. V šestačtyřiceti letech je sportovní střelec David Kostelecký, olympijský vítěz v disciplíně trap z Pekingu 2008, ve výborné kondici a správně naladěný na blížící se Hry v Tokiu. Brokař ASC Dukla vyrazí už na šesté v kariéře! V počtu startů je rekordmanem české výpravy. 

Cíle má, a stále ty nejvyšší. ,,Pořád to všem můžu nandat, i těm dvacetiletým,“ říká s úsměvem ve tváři.

Jedete na šestou olympiádu, což je svým způsobem unikát. Mají střelci ve sportovní dlouhověkosti jistou výhodu?

Když jsem byl mladý, za výhodu jsem to považoval. Člověk ale stárne, je opotřebovanější. Fyzicky se to dá samozřejmě zvládnout, ale stojí to mnohem víc sil. Udržovat se v dobré kondici není jen tak. A pak je tu samozřejmě psychika. U pětadvacetiletého střelce je jiná než u šestačtyřicetiletého chlapa, který má doma tři děti. Má jiné starosti, jiná životní kréda. Těžce se to popisuje. Ale těším se moc.

Olympijským vítězem jste se stal ve třiatřiceti. Jedná se pro střelce o ideální věk?

Za mě ano. Mezi třiceti čtyřiceti jste na vrcholu. Vyzrálý, zkušený. Přesto si myslím, že olympiáda v Tokiu bude určitě specifická. Všichni jsme kvůli covidu museli nějakým způsobem pozměnit tréninkový proces. Na stupních teď stojí i dvacetiletí kluci. Pořád jim to ale můžu nandat. (směje se)

Adrenalin musí zákonitě stoupat ze dne na den. Spíte před tak významným závodem klidně?

To asi nikdo. Jste rád, když alespoň na chvíli zaberete. Nervozita je velká. Tělo neobalamutíte. Samo cítí, že se děje něco neobvyklého. Při předešlých pěti startech jsem to vždycky zvládl solidně. Jednou z toho bylo zlato, dvakrát finále. Snad se dobře vyspím i na závod v Tokiu.

Žádal jste o postel na míru? Japonci přeci jen nejsou nejvyššího vzrůstu a vy měříte 190 centimetrů…

Žádné extra požadavky jsme neměli, hlavně abychom se vyspali. Spolupracujeme s panem doktorem Homolkou z Brna, který tam pojede za český olympijský tým jako doprovod. Probíráme hlavně věci spojené s aklimatizací, zkoušeli jsme i nějaké prášky na spaní, které jsou samozřejmě legální. Snažíme se to nepodcenit.

Budete pokoj sdílet s parťákem Jiřím Liptákem?

Uvidíme na místě. Ideální je být sám. Tak zněl i náš požadavek. Každý má zpravidla rád své soukromí. Za současných opatření by prostoru mohlo být dost.

Stejně jako vy je i Lipták světová extratřída. Jste kamarádi. Pomáhá vám vzájemná rivalita k udržení vysoké výkonnosti?

Jirku vůbec za rivala nepovažuji. Dokonce si myslím, že už mě dávno přerostl. V mnohých věcech si pomáháme. On de facto zaplnil generační díru mezi mnou a ostatními. Díky jeho výkonům už na mě nebyla upřená taková pozornost. Tlak trochu opadl. Navíc jsme měli sílu i v týmových soutěžích. Věřím, že i Jirka bude v Tokiu jeden z velkých favoritů na medaili.

Bude vám v dějišti scházet český olympijský dům?

Ani ne. Jsem trochu jiný typ. Potřebuji se pořádně soustředit. Na olympiády jsem vždycky jezdil hlavně kvůli výkonům na střelnici.

Nezúčastnil jste se nedávného mistrovství Evropy. Šlo o  záměr?

Ano. Nominaci na šampionát jsem měl jistou, jenže přišly problémy s pažbou. Po dohodě se státním trenérem jsem od účasti upustil. Věci kolem flinty byly potřeba vyladit. A to můžete jenom pořádným tréninkem. Nechtěl jsem ztrácet čas.

Bývalo zvykem, že jste si střelnici v dějišti Her mohli osahat při Světovém poháru. Teď k tomu kvůli zpřísněným opatřením nedošlo. Může jít o handicap?

Pro všechny to bude stejné. Tedy kromě domácích Japonců. Handicap to bude jen pro ty, kteří to jako handicap brát chtějí. V uvozovkách řečeno: zažil jsem miliony střelnic, kde jsem byl poprvé a střílelo se mi tam výborně. Byly samozřejmě i opačné případy. Budu se modlit, aby nastal ten první. (směje se)

Na fotce jste ji ale viděl, ne?

Mám samozřejmě určité zprávy. Mělo by jít o kopii té londýnské z roku 2012. Stavěla ji stejná firma. Asi by nás nic moc nemělo překvapit.

Jak jsou na tom v disciplíně trap Japonci?

Co si pamatuju, poslední dobrý Japonec se rozstřeloval o zlato s Petrem Hrdličkou, naším současným státním trenérem, na olympiádě v Barceloně 1992. Po světových pohárech ani moc nejezdí. Jenže v našem sportu nikdy nevíte, někdo se může klidně vynořit.

Vždycky jste razil krédo, že výsledek není otázka života a smrti. Platí to stále?

Nesmíte tím být svázaný. Je to sport. Sen jsem si splnil v Pekingu. Na olympiádě se ale každý úspěch hodí a počítá.  Obzvláště, když sportovní střelba není tak na očích jako třeba fotbal či hokej. Sponzoři jsou důležitou součástí našeho odvětví.

Vypadáte velice svěže. Jak to děláte?

Není to jednoduché. Váhu si musím držet de facto stejnou jako před dvaceti lety. I kvůli technice. S přibývajícím věkem se ale musím hlídat čím dál víc. Jde hlavně o jídlo. Spoustu věcí, které mám rád, jíst nemůžu.

Například?

Olivový olej a rajčata. Nechal jsem se pořádně proklepnout a udělal si test na potravinovou intoleranci. Výsledek mě překvapil. Dodržuju to, cítím se skvěle, stálo to za to. Ke všemu jsem se v covidu pustil do cvičení zaměřených na balanc a zpevnění těla. Je to dřina, ale strašně mi to pomohlo.

Zpátky k olympijskému dění. Atmosféra v Tokiu bude ochuzena o zahraniční fanoušky. Co vy na to?

Při střelbě to není tak markantní jako třeba v atletice. Když jdete na důležitou položku, nepotřebujete hlasité povzbuzování. Spíše naopak. Samozřejmě… Když střílíte olympijské finále a je tam pět tisíc lidí, tak to taky má něco do sebe. Motivuje vás to.

Čeká vás řada testování. Nechal jste se naočkovat?

Nechal. Věk na to už mám. (směje se)  Tenhle vir je opravdovou hrozbou. Vím o čem mluvím.

Před olympiádou v Riu jste měl dva syny, po ní se narodil třetí. Jak jste coby táta od pětičlenné rodiny zvládal koronavirové období?

Když jsem se vrátil sedřenej z Ria, manželka mi oznámila, že je těhotná. Týden jsem s ní nemluvil. (směje se) Teď je nás pět, všechno je pestřejší. V covidu jsem se rozhodně nenudil. Odpočinul jsem si od cestování a užíval si rodiny. Být doma s dětmi a nikam nechodit, není vůbec jednoduché. Ale zvládli jsme to. Byli jsme spolu a blbnuli. Takových chvil si člověk musí vážit.

TEXT a VIDEO: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Nejprve mu bylo do smíchu, když měl odpovědět na otázku, jestli bude fandit českým fotbalistům na probíhajícím mistrovství Evropy. Právě totiž projížděl státní hranice mezi Německem a Rakouskem, když Češi slavili první výhru na šampionátu nad Skotskem. ,,Možná se podívám až na finále, jinak jsem nikdy velký fanda do této hry nebyl,“ komentoval kajakář Josef Dostál, medailové želízko pro Hry v Tokiu, svůj vztah k nejpopulárnější hře na světě. To jen na okraj.

Při dalším dotazu už držitel tří olympijských kovů zvážněl. Jednalo se o prohlášení veslaře Ondřeje Synka, že se ze zdravotních důvodů blížící se olympiády nezúčastní. ,,Ondra se poslední dobou na skifu trochu trápil, to není žádné tajemství. Že se vzdal účasti kvůli zdravotním problémům, považuji za ohromně statečný krok. V osmatřiceti letech si nepotřebuje nic dokazovat. Je velmi sympatické, že to místo přepustil mladším a nedržel se v nominaci, kterou si vyjel, zuby nehty. Na start by měl plné právo. Tohle je velké gesto od velkého sportovce. Klobouk dolů před ním,“ vysekl poklonu parťákovi z Dukly Praha. ,,Já sám si takové rozhodování nedokážu představit. Muselo to být ohromně těžké. Fakt smekám,“ doplnil.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: ASC Dukla archív

Veslař Ondřej Synek se svých pátých olympijských her nezúčastní. Na vině jsou zdravotní komplikace elitního českého skifaře. ,,Bylo to nejtěžší rozhodnutí v mojí sportovní kariéře. Můj stav teď není odpovídající tomu, abych závodil na vrcholové soutěži. Veslování je hlavně o fyzické kondici a já teď nejsem ve stavu, kdy bych mohl odjet závod, abych dobře reprezentoval Českou republiku,“ řekl na rovinu závodník pražské Dukly poté, co u něho lékaři diagnostikovali syndrom nejasného snížení výkonu.

,,Obrečel jsem to, ale je to asi nejlepší rozhodnutí, které teď můžu udělat. Nyní nemohu vůbec odvést maximální výkon. Bude lepší uvolnit místo někomu jinému,“ doplnil.

Synek si kvalifikační místo pro Tokio vyjel na skifu na mistrovství světa v roce 2019, přesto plánoval zúčastnit se Her na dvojskifu. Jenže společný projekt s Jakubem Podrazilem krachl v dubnu po neúspěšném vystoupení na mistrovství Evropy ve Varese. ,,Loď nám prostě nejela. Bojovali jsme spíš sami se sebou než se soupeři. Měli jsme s Kubou jasně stanovená pravidla, pokračování bylo podmíněno úspěchem na ME. Ale skončili jsme až jedenáctí,“ uvedl důvody rozvázání spolupráce.

Přesedlal tedy zpátky na skif. Disciplínu, v níž získal tři olympijské medaile. Stříbro v Pekingu a Londýně, bronz v Riu. Prvním testem ve staronové roli byl závod Světového poháru v Záhřebu na přelomu dubna a května. Tam Synek obsadil páté místo. Poměrně slušný výsledek po návratu. Jenže další květnová zastávka v Lucernu přinesla zklamání. Osmatřicetiletý reprezentant nejlepším nestačil. ,,Necítil jsem se vůbec dobře, proto jsem absolvoval lékařská vyšetření. Žádný zdravotní problém odhalen nebyl. Bohužel došlo ke ztrátě výkonnosti,“ nemlžil.

Hlavní příčinou se ukázal tzv. syndrom nejasného snížení výkonu. Synkovi byl naordinován klidový režim. Odpočíval, věnoval se koníčkům. K tréninku se měl vrátit na vysokohorském soustředění v Livignu, ale nestalo se. Co bude dál, zatím pětinásobný mistr světa neví. ,,Musím si všechno vyhodnotit, pak se uvidí.“

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

Tenhle výsledek by s největší pravděpodobností měl stačit k účasti na OH v Tokiu. Jan Kuf doběhl na mistrovství světa v Káhiře v moderním pětiboji třináctý a věří, že se do Japonska v létě podívá.

Třináctou příčkou si vyrovnal výsledek z mistrovství světa před čtyřmi lety, které se rovněž konalo v Káhiře. Tentokrát má ale jinou příchuť. Třicetiletého rodáka z Prahy sužovaly v posledních měsících zdravotní komplikace. Před loňskou sezonou se potýkal s poraněním kolene, které si vyžádalo dvě operace. Hrozilo dokonce nucené ukončení kariéry.

Těsně před startem letošního světového poháru se nakazil koronavirem, jehož následky zasáhly do průběhu celé jarní části sezony. V takovém světle se třináctá příčka jeví jako malý zázrak. „Za standardních podmínek, pokud nikoho nebude zajímat, co je za tím a co si prožil, třinácté místo uspokojivé není. Ale my víme své,“ potvrdil reprezentační kouč Jakub Kučera. Hlavní cíl, tedy potvrdit příslušnost k olympijské smetánce, Kuf pravděpodobně splnil. „To byl důvod číslo jedna, proč jsme sem jeli. To byl můj velký sen a doufám, že teď můžu říct, že se to povedlo, že jsem to třináctým místem potvrdil,“ vykládal po závodě Kuf.

Do závěrečné, kombinované disciplíny vybíhal jedenáctý. V běhu se střelbou se o dvě příčky propadl. „Jsou tu docela těžké světelné podmínky. Střílí se pod umělým osvětlením, které svítí přímo do obličeje. Tak se mi nějak nedařilo dostat se do správné techniky.“

Marek Grycz ztratil cenné body nejen v šermu, ale i v plavání a obsadil 20. příčku. Jen místo za ním skončil David Kindl. Češi byli díky třem finalistům jedním ze šesti družstev, která mohla na šampionátu bojovat také o týmové medaile. Skončili pátí.

„Potřebovali bychom tady Martina, abychom byli ve čtyřech. Pak to mohlo být zajímavé i v družstvech,“ připomněl Kučera absenci olympionika Vlacha, který si koncem dubna vážně poranil rameno. Při účasti čtyř závodníků by se nejhorší výsledek škrtal.

TEXT: ASC Dukla/lan

FOTO: Filip Komorous

Další výrazný úspěch si v rakouském Leogangu připsal biker Ondřej Cink. Závodník pražské Dukly dojel stejně jako v pátek v short tracku i v nedělním cross country Světového poháru druhý!

Nad jeho síly byl znovu jen Švýcar Mathias Flückiger. Ten o svém vítězství rozhodl v pátém ze šesti okruhů, kdy si před českým reprezentantem vytvořil rozhodující náskok. V cíli byl mezi oběma závodníky rozdíl 14 sekund. ,,Je to skvělý výsledek, ale chtěl jsem vyhrát,“ netajil po dojezdu. ,,Mathias je magor ve sjezdech. To všichni ví. Jednou mu to vyšlo, já už ho nedojel,“ popisoval rozhodující chvíli pro server mtbs.cz.

Po dvou bramborových příčkách z Albstadtu a Nového Města na Moravě se tak Cink v letošní sezoně konečně dočkal pódia i v olympijské disciplíně.

Díky dvěma druhým místům se pak posunul v průběžném pořadí Světového poháru na druhou příčku právě za Flückigera.

TEXT: ASC DUKLA/Pavel Král

FOTO: ASC DUKLA/archív

Na světovém poháru ve vodním slalomu v pražské Troji vybojovala kanoistka Tereza Fišerová bronz a potvrdila, že jde správnou cestou směrem k olympijskému Tokiu.

Třiadvacetiletá slalomářka z Dukly Brandýs nad Labem dojela včera druhá v semifinále a v boji o medaile ji porazily jen Němka Andrea Herzogová a suverénní šampionka Jessica Foxová z Austrálie. „Když jsem dojela, tak už jsem si říkala, že to bude brambora, protože Mallory je skvělá závodnice,“ zmínila vítězku semifinále Britku Franklinovou.

„Takže jsem ani moc nedoufala, že by to mohlo vyjít, ale klaplo to,“ smála se. „Jízda byla skvělá. Kromě šťouchu k ní nemám žádnou výtku. Jsem moc spokojená, že to vyšlo na bronz. A Foxová? Ta jela úplně jinou ligu. Na ní snad nikdo nemá,“ prohlásila o slalomové suverénce.

Příští víkend Tereza Fišerová jede ještě druhý závod SP v německém Markkleebergu a pak už začne ladit na olympiádu. Ještě před tím ji však čeká další zápřah. Úřadující vicemistryně Evropy totiž dělá v úterý bakalářské státnice na Vysoké škole Palestra, kde studuje obor sportovní a kondiční specialista.

 „Na Prahu jsme se speciálně nepřipravovali, jsme v olympijské přípravě, ale závod se povedl asi i kvůli tomu, že jsme tady doma. Tenhle výsledek mi směrem k Tokiu dodává větší sebevědomí,“ uzavřela.

Martina Satková, další zástupkyně Dukly, obsadila 22. místo. Na náročné trati chybovala velmi brzo, což označila za zásadní. ,,Začalo to na páté bráně a už se to se mnou vezlo. Těžko se to pak dohání,“ uvedla dvaadvacetiletá závodnice. Přesto po semifinálové jízdě hlavu nevěšela. ,,Jsem velmi ráda, že jsem si mohla zajet závod Světového poháru. Příště to snad bude lepší.“

Velice nadějnou jízdu jel v semifinále kanoistů Vojtěch Heger, skončil patnáctý. Postup ho stály chyby na předposlední brance číslo 24. ,,Odsejpalo mi to, dva nešťastné šťouchy byly zbytečné. Nedá se nic dělat. Všechno nyní směřuji  k přípravě na mistrovství světa do 23 let ve slovinském Tacenu,“ prozradil dvacetiletý závodník Dukly.

TEXT: ASC Dukla/lan/pk

FOTO:CPA

Biker Ondřej Cink pokračuje v probíhající sezoně ve skvělých výkonech. Na podniku Světového poháru v rakouském Leogangu obsadil člen armádního klubu Dukla Praha druhé místo v short tracku.

Před nedělním cross country, v němž bude startovat na olympijských hrách v Tokiu, si tak výrazně zvedl sebevědomí. Nestačil pouze na Švýcara Mathiase Flückigera. V cíli na něho ztratil pět sekund.

Cink v letošní sezoně zatím posbíral ve své hlavní disciplíně čtvrtá místa, v Albstadtu a Novém Městě na Moravě. Před pátečním testem se netajil plány skončit do osmého místa, aby mohl v neděli vyrazit na trať z první lajny. ,,Ujeli jsme v polovině závodu. Švýcar vůbec nechtěl střídat. Chybělo trošku sil, přesto jsem spokojen, forma je dobrá,“ řekl po závodě.

A jak si vedli další zástupci Dukly? Jan Škarnitzl dojel osmadvacátý, Jitka Čábelická skončila mezi ženami dvaadvacátá.

TEXT: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA

V Praze-Troji v pátek odstartoval první závod Světového poháru ve vodním slalomu letošní sezony. Zástupci armádního klubu Dukla se předvedli ve výborném světle. Postup olympioničky Terezy Fišerové se očekával, v semifinále jsou i Vojtěch Heger a Martina Satková. Jak si o víkendu povedou?

TEXT: ASC Dukla

FOTO: CPA

Letenky do Tokia získali na poslední možnou chvíli. Svým způsobem se jednalo o malý zázrak. Jan Cincibuch – Jakub Podrazil, dvojskif pražské Dukly, spolu začali trénovat až v polovině dubna letošního roku! Krátce poté, co zkrachoval společný projekt Podrazila se Synkem. V dodatečné květnové kvalifikaci v Lucernu narychlo složená posádka šokovala, vybojovala postupové druhé místo!

,,Dali jsme se dohromady opravdu na poslední chvíli, moc jsme to nečekali,“ přitakává Cincibuch. Starší a zkušenější Podrazil jen souhlasí. ,,Je to prostě bomba, pojedeme si to užít.“

Pánové, vraťme se v čase. Jak se slaví takhle skvělý úspěch?

Jan Cincibuch (JC): Mohl jsem jen těžko mluvit. Šlo o neskutečně příjemný pocit. Olympiáda byla najednou skutečností. Bude moje první, jeden ze splněných snů. Užíval jsem si to hlavně vnitřně.

Jakub Podrazil (JP): Bylo to poprvé, co jsem do podobně důležitého závodu nevstupoval jako favorit. Do Lucernu jsme jeli v roli černých koňů, nikdo s námi nepočítal. A ono to vyšlo. Jedním slovem paráda.

Bouchli jste šampaňské?

JC: Dali jsme si dvě piva. Víc jsme nemohli. Zůstávali jsme v Lucernu ještě na závod Světového poháru.

JP: Zapomněl jsi hlavně říct, že tam to pivo stálo dvě stovky. Párty byla slušná, ale moc jsme toho nevypili. (smích)

Veselá nálada z vás jen srší. Jakube, vám ale do smíchu po rozpadu projektu s Ondřejem Synkem asi moc nebylo, že?

JP: Černé myšlenky tam byly. Ne, že ne. Skoro jsem si říkal, že se na to už vykašlu. Člověk furt dře a nakonec z toho nejsou žádné pořádné výsledky. Nakonec jsem do toho sedl s Honzou, bez jakéhokoliv stresu. S čistou hlavou. Možná i to pomohlo. Neměli jsme co ztratit.

Párové veslování vyžaduje mimo jiné sehranost. Po jaké době jste poznali, že vám to pojede?

JP: Všechno si sedalo postupně. Každým tréninkem to bylo lepší a lepší. Nabírali jsme rychlost.

JC: Opravdu jsme neměli co ztratit, i to byl možná jeden z důležitých faktorů. Měli jsme čisté hlavy.

JP: Stanovili jsme si za cíl postup na olympiádu do Paříže 2024. Kdyby se povedlo Tokio, byl by to bonus. Pomohla nám i jistá chladnokrevnost.

Na olympiádu se připravuje i dvojskif lehkých vah Miroslav Vraštil – Jiří Šimánek. Pomáhá vám při trénincích vzájemná rivalita?

JC: Moc. Oni už delší čas patří ke světové špičce. Když jsme si s nimi dali pár rychlých tréninků, viděli jsme, že by to mohlo klapat.

JP: Řekneme si to na rovinu. Vždycky jsme je předjeli. (smích) Ale tak by to vlastně mělo být pořád, jsme přeci jen o něco těžší.

Honzo, jste o více než šest let mladší. Musíte poslouchat staršího a zkušenějšího parťáka?

JC: Myslím, že máme rovnocenný vztah. Kubu samozřejmě zdobí veliké zkušenosti. Zažije už třetí olympiádu, hodně toho odjel i na dalších světových soutěžích. Má medaile. I díky jeho radám se snažím zlepšovat.

JP: Rozhodně ho z pozice staršího nešikanuju. Ale když je potřeba uklidit v šatně, tak to tady na loděnici musím ostatním říct já. Honzu by asi neposlechli. (smích)

Budete ho muset v dějišti Her nějakým způsobem klidnit? Olympijský závod je přeci jen v mnoha ohledech velmi specifický…

JP: Nervy jsou vždycky. Nejdůležitější je hlava, jako skoro ve všech sportech. Půjde hlavně o psychický tlak. Na olympiádě je na rozdíl od jiných světových závodů mnohem méně posádek. Chyby se neodpouštějí. V našem případě bude super úspěch předjet jakoukoliv loď.

JC: Stres není nikdy výhodou. Brali jsme poslední kvalifikační místo, jsme spíš v roli jakýchsi outsiderů.  To může být naše výhoda. Jedeme si to užít.

JP: Špička je vyrovnaná. V naší kategorii snad není jasný favorit. Třináct dvojskifů od sebe dělí malé časové rozestupy.  Může vyhrát kdokoliv.

Co momentálně nejvíce ladíte?

JP: Najeli jsme zpátky do základní vytrvalosti. Snažíme se najíždět kilometry, oproti našim soupeřům jich máme fakt nejmíň.

Jaké umístění by vás uspokojilo?

JC: Hlavně chceme předvést úplné maximum. Abychom si v cíli neměli co vyčítat. Na co to bude stačit, se ukáže.

TEXT a VIDEO: ASC Dukla/Pavel Král

FOTO: CPA